Babi, dědo, projděte s vnoučetem cestu do školy. Vaše zkušenost mu může pomoci

Babičko, dědo, tentokrát máme prosbu právě na vás

Za několik dní se děti znovu vydají do škol.

Pro některé to bude úplně poprvé. Jiné už možná čeká větší samostatnost – první cesta do školy bez rodičů, jízda autobusem nebo cesta domů bez doprovodu dospělého.

A právě tady mohou pomoci také prarodiče.

Ne nákupem další školní pomůcky.

Svým časem.

Pokud máte vnouče školního věku, zkuste si ještě před začátkem školního roku udělat společnou procházku.

Bez spěchu. Bez telefonu v ruce. Jen vy a dítě.

A povídejte si o tom, co cestou vidíte.

Nechte tentokrát vnouče vést vás

Pokud znáte cestu, kterou bude dítě chodit do školy, projděte ji společně.

Ale zkuste malou změnu.

Neveďte dítě vy.

Řekněte mu, ať vede ono vás.

Velmi rychle zjistíte, čeho si všímá.

Ví, kde je nejlepší přejít?

Zastaví před silnicí?

Rozhlédne se?

Všimne si auta vyjíždějícího z parkoviště nebo brány?

Dokáže vysvětlit, proč je jedno místo k přecházení bezpečnější než jiné?

BESIP doporučuje cestu do školy s dětmi předem nacvičit a upozornit je na riziková místa. Právě praktický nácvik v reálném provozu může dítěti pomoci mnohem více než samotné opakování pravidel doma.

Přechod není kouzelné místo, kde auta vždy zastaví

Možná právě tady můžete vnoučeti předat jednu z nejdůležitějších zkušeností.

Nestačí mít přednost. Nejdříve musí být bezpečné přejít.

U přechodu se s dítětem zastavte.

Nechte ho rozhlédnout a vysvětlit vám, co vidí. Učte jej sledovat přijíždějící vozidla a nevstupovat do vozovky pouze proto, že stojí u přechodu.

Dítě musí mít jistotu, že řidič skutečně reaguje a že může bezpečně pokračovat.

A jedna důležitá věc pro nás dospělé:

Pokud chceme, aby děti pravidla dodržovaly, nesmíme před nimi sami přecházet na červenou nebo vbíhat do silnice tam, kde je špatně vidět.

Děti si velmi dobře pamatují, co děláme.

Ukažte mu místa, která z jeho výšky vypadají jinak

Dospělý člověk vidí přes zaparkované auto podstatně lépe než malé dítě.

Zkuste se proto na cestu podívat jeho očima.

Řada míst, která nám připadají přehledná, může být pro dítě problematická.

Zaparkovaná dodávka může úplně zakrýt přijíždějící vozidlo. Nebezpečný může být výjezd z parkoviště, garáže nebo dvora.

Ukažte vnoučeti konkrétní místa, kde má být zvlášť opatrné.

Nemluvte jen o „nebezpečné silnici“.

Řekněte raději:

„Tady zastav. Přes tohle auto nevidíš a řidič nemusí vidět tebe.“

Konkrétní rada se dítěti pamatuje lépe.

Mobil počká. Silnice ne

Dnešní děti vyrůstají s telefonem v ruce.

Mobil může být při samostatné cestě užitečný. Dítě může zavolat rodičům nebo prarodičům, když se něco změní.

U přechodu ale telefon patří do kapsy.

Stejně tak je důležité, aby dítě při přecházení neposlouchalo hlasitou hudbu ve sluchátkách a dokázalo vnímat okolní provoz.

Můžete si společně vytvořit jednoduché pravidlo:

Silnice a telefon dolů, oči nahoru.

Krátké pravidlo má větší šanci, že si na něj dítě ve správnou chvíli vzpomene.

Zeptejte se: „Co uděláš, když…?“

Prarodiče mají něco, co se nedá koupit v obchodě.

Životní zkušenost.

Využijte ji ale bez zbytečného strašení.

Během procházky můžete dítěti položit několik jednoduchých otázek:

Co uděláš, když ti ujede autobus?

Co když bude cesta, kterou znáš, uzavřená?

Co když se ztratíš?

Co když ti přestane fungovat telefon?

Co když tě někdo cizí nabídne odvézt domů?

Nejde o zkoušení dítěte.

Cílem je domluvit předem jednoduché řešení, aby dítě nemuselo ve stresu improvizovat.

A co když někdo řekne: „Poslala mě maminka“?

Tohle pravidlo stojí za rozhovor v každé rodině.

Dítě by mělo vědět, kdo ho smí vyzvednout a co má udělat, když pro něj nečekaně přijde někdo jiný.

Pokud se plán změní, rodiče by měli dítěti dát vědět způsobem, na kterém se rodina předem dohodla.

Prarodiče mohou pomoci právě tím, že tato pravidla s dítětem v klidu zopakují.

Ne proto, aby se bálo cizích lidí.

Ale aby vědělo, že v nejasné situaci nemusí nikam odcházet a může požádat o pomoc důvěryhodného dospělého, například učitele nebo pracovníka školy.

Naučte vnouče také zavolat vám

Rodiče bývají v práci. Telefon nemusí vždy okamžitě zvednout.

Právě babička nebo dědeček mohou být dalším bezpečným kontaktem.

Pokud to rodinná situace umožňuje, ujistěte se, že dítě umí najít vaše číslo a ví, že vám může zavolat, když si nebude vědět rady.

Důležité je také vědět, kdy už nestačí volat rodině.

Děti by postupně měly znát základní tísňová čísla a především chápat, kdy je skutečně použít.

V České republice jsou to zejména:

- 150 – hasiči,
- 155 – zdravotnická záchranná služba,
- 158 – Policie ČR,
- 112 – jednotné evropské číslo tísňového volání.

Nestačí ale dítě naučit čtyři čísla nazpaměť. Mnohem důležitější je vysvětlit mu, že při skutečném ohrožení má říct, co se stalo a kde se nachází, a řídit se pokyny operátora.

Nezapomeňte na jednu věc: poslouchejte

Společná cesta nemusí být pouze lekcí bezpečnosti.

Zeptejte se vnoučete, na co se ve škole těší.

Čeho se bojí.

Jestli se těší na spolužáky.

Co si myslí o své první samostatné cestě.

Možná zjistíte, že má otázku, kterou rodičům ještě nepoložilo.

Začátek školního roku není pro dítě pouze nová aktovka, rozvrh a školní lavice. Pro některé děti znamená velkou změnu a první skutečné kroky k samostatnosti.

A mít vedle sebe někoho, kdo nikam nespěchá a má čas poslouchat, může být stejně důležité jako znát správné místo k přecházení.

Babičko, dědo, darujte letos půl hodiny

Nemusíte kupovat nic.

Nemusíte připravovat žádnou velkou přednášku.

Vezměte vnouče za ruku a běžte se projít.

Nechte ho ukázat cestu.

Ptejte se.

Poslouchejte.

A tam, kde je potřeba, mu předejte svou zkušenost.

Možná to bude jen půlhodina obyčejné procházky.

Pro dítě ale může znamenat něco mnohem většího.

Pocit, že cestu zvládne. A jistotu, že když si někdy nebude vědět rady, má komu zavolat.

Zapamatujte si

Pokud máte vnouče, které se chystá do školy, zkuste ještě před začátkem školního roku udělat pět jednoduchých věcí:

-  projděte společně jeho cestu do školy,
-  nechte dítě, aby tentokrát vedlo vás,
-  ukažte mu konkrétní riziková místa,
-  proberte několik situací „co uděláš, když…“,
-  ujistěte ho, že vám může zavolat, když bude potřebovat pomoc.

Prarodiče mají něco, co žádná aplikace nenahradí – čas, zkušenosti a možnost předat je další generaci.

A právě teď, několik dní před začátkem školy, je pro to ideální příležitost.