Zpátky doma, ale bohatší o hluboké zážitky a nové zkušenosti

„Lidé nám v Texasu podávali ruce a děkovali za naši práci.“

 

Příběh, který zůstane v srdci

Když zazvoní telefon a na druhém konci zazní: „Je pravděpodobné, že poletíte do Texasu“, okamžiky se mění v rozhodnutí. Nstržm. Václav Vančura, kynolog z Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje, byl na dovolené s rodinou. Ještě té noci sbalil sebe i své nejbližší a nad ránem už byl zpátky, připravený. Na tuto chvíli nikdy nezapomene. Ani na to, co následovalo.

Spolu s patnácti dalšími členy USAR týmu ČR a svou mladou fenkou Origami odcestoval do Texasu, kde je čekalo nasazení v oblasti těžce zasažené ničivými povodněmi. U řeky Guadalupe pátrali po pohřešovaných. Byli svědky zoufalství i naděje. A také upřímné lidské vděčnosti.

„Procházeli jsme po ulicích a lidé nám podávali ruce. Děkovali nám, že jsme tam. Bylo to hluboce dojemné.“

 

Psí hrdinka z Tanvaldu

Origami, tříletá fenka belgického ovčáka, byla nejmladším psem celé mise. Přesto obstála ve všech zkouškách, které jí osud na texaských březích přichystal.

„Nikdy jsem nezažil tak extrémně náročné nasazení. Ale Orča to zvládla neuvěřitelně. Měl jsem slzy v očích, když jsem viděl, co dokáže.“


Fyzické vypětí, dusivé vedro, sedmihodinový časový posun, riziko uštknutí chřestýši nebo vodními hady – to vše zvládla malá fenka s obrovským srdcem. A když byl čas na pauzu, dostala svůj míček a pomazlení. I psí hrdinové totiž potřebují lásku.
 

 

Hluk vrtulníků, horko a spolupráce lidí a psů

Každodenní přepravy vrtulníky Chinook, známými z amerických válečných filmů, byly pro všechny nevšedním zážitkem. Ale i výzvou – ohlušující rachot, nepředvídatelný terén, nutnost okamžité reakce.

„Létali jsme se špunty v uších, po čase jsme je dali i psům. Všichni jsme ale fungovali jako jeden tým.“

Mise byla zároveň prvním praktickým využitím nově získaného sutinového atestu. Vančura popisuje práci v Texasu jako kombinaci sutinového a plošného vyhledávání – a hlavně jako příležitost, která mu otevřela oči.

„Získal jsem spoustu podnětů pro trénink. Teorie je jedna věc, ale realita v terénu, to je úplně jiný svět.“

Strach? Ne o sebe, ale o ni

Být záchranářem neznamená nemít strach. Znamená mít jej pod kontrolou. Vančura přiznává, že chvílemi měl obavy. Ne však o sebe, ale o svou čtyřnohou parťačku.

„Věřil jsem jejím instinktům. Ale místy to bylo těžké. Husté nánosy, hadí doupata. Na chřestýše jsem neměl nic, jen jsem dupal a doufal.“

Bezpečnost týmů zajišťovali rangeři i ozbrojený doprovod. Přesto si Vančura i po letech v záchranné kynologii odnesl nové zkušenosti – včetně spolupráce psů s drony, kterou zde testovali v praxi vůbec poprvé.

Mise, která dává smysl

Václav Vančura je příkladem člověka, pro kterého pomoc druhým není prací, ale posláním. I za cenu zrušené dovolené nebo osobního nepohodlí.

„Nikdy nedokážu říct ne. Věřím, že má smysl pomáhat. Proto to dělám.“

A co čeká Origami po návratu? Kromě pořádné koupele, měkké postele a nových míčků také objetí, které si víc než zaslouží.
________________________________________

Závěr plný pokory

Tento rozhovor není jen o psovi a jeho pánovi. Je o oddanosti, profesionalitě, odvaze a hluboké lidské vděčnosti. Václav Vančura a Origami nejsou hrdiny, kteří by to sami o sobě tvrdili. Ale každý, kdo čte jejich příběh, to ví.

Vrátili se z mise s pokorou. A s vědomím, že jejich práce měla smysl.