Vzpomínka, která hřeje i bolí: 20 let od tragického odchodu hasiče Jaroslava Klimeše
Minuta ticha, svíčka, květiny, a v očích zasloužilých hasičů tichý stín vzpomínek. Přesně dvacet let uplynulo od tragické smrti nprap. Jaroslava Klimeše – muže, kolegy, přítele a otce, který přišel o život při cestě k zásahu. Dnes se jeho jméno opět neslo chodbami stanice Zábřeh. Ne jako jméno padlého, ale jako jméno hrdiny, který zůstal ve vzpomínkách těch, kteří měli to štěstí ho znát.
Bylo pondělí 11. dubna 2005, když se jednotka Hasičského záchranného sboru z Olomouckého kraje, právě na kondiční jízdě, změnila během vteřin ve smutnou kapitolu hasičských dějin. Výjezd k požáru nákladního automobilu u Mohelnice skončil tragicky. Cisterna, ve které cestoval velitel družstva nprap. Jaroslav Klimeš, se převrátila a narazila do rodinného domu. Po převozu do nemocnice tehdy 40letý hasič svým zraněním podlehl.
Dvacet let ticha, které stále mluví
Dnes – přesně po dvaceti letech – se na zábřežské hasičské stanici sešli kolegové, rodina i přátelé, aby uctili památku muže, který pro mnohé zůstává vzorem.
U pietního místa hoří svíčky. Jeho žena a syn Jirka, dnes už dospělý muž, který navázal na otcovo povolání a slouží jako hasič na téže stanici, pokládají květiny. Tiše. Beze slov. Slova tu nejsou třeba. Všichni ví, proč přišli.
„Kluci samozřejmě o tátovi vědí. Připomínám, co se stalo, aby si naši strojníci uvědomili, jaká rizika při cestě k zásahu hrozí,“ říká jeho syn Jiří Klimeš. Mluví klidně, ale v hlase je slyšet pýcha i smutek.
Otec a vzor, který zůstává
Jaroslav Klimeš byl nejen hasičem, ale i člověkem, na kterého bylo spolehnutí. Byl mezi kolegy oblíbený pro svou otevřenost, pracovní nasazení i lidskost. Byl zkušeným pilařem, precizním strojníkem a především týmovým hráčem, jakých dnes už není mnoho.
„Byl to šikovný, skvělý kluk, výborný kamarád, nezkazil žádnou legraci. Uměl se postavit k práci. Byl vzorem pro mladší kolegy. Vzpomínáme na něj s respektem,“ říká plk. Ing. Karel Ondruch, tehdejší velitel zábřežské stanice, dnes ředitel územního odboru Šumperk.
Jeho slova nezní naučeně. Je v nich tiché přátelství, které nezmizelo ani po dvaceti letech.
Osudová jízda
Příběh, který dnes tolik lidí připomíná, začal jako běžný den. Jednotka vyjela ke kondiční jízdě, při které byla následně povolána k ostrému zásahu. Cíl: požár nákladního automobilu. Ale osud tomu chtěl jinak.
Cisterna se na cestě převrátila a skončila v domě. Neštěstí se stalo rychle, neočekávaně. Ostatní členové posádky byli zraněni, ale přežili. Jaroslav Klimeš svůj boj o život prohrál krátce po převozu do nemocnice.
Tragédie tehdy zasáhla nejen sbor, ale i celou komunitu. Zemřel muž ve službě – muž, který jel pomáhat druhým.
Vzpomínky, které nezmizí
Ačkoliv čas plyne, vzpomínky na Jaroslava Klimeše zůstávají živé. Na stanici Zábřeh se na něj často vzpomíná. Nejen v den výročí, ale i ve všedních chvílích. Když kolegové řeší technické úkoly, vzpomínají na jeho přesnost. Když mladší hasiči hledají radu, mluví se o Jardovi, který vždycky věděl, jak pomoci.
V tichosti se přenáší z generace na generaci i respekt k profesi, která s sebou nese nejen hrdinství, ale i riziko.
„Budeme rádi, když na službu Jardy Klimeše u Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje, při níž chránil životy i majetek ostatních, vzpomenete s námi. Byl přátelským člověkem, svědomitým kolegou a obětavým hasičem, na nějž bylo za každé situace spolehnutí,“ uvedli jeho kolegové ze stanice.
Syn, který pokračuje v odkazu
To, že právě jeho syn dnes slouží ve stejném sboru, má pro kolegy silný symbolický význam. V něm jako by část Jaroslava Klimeše stále byla mezi nimi. Příběh otce, který se nestihl vrátit domů, tu neskončil – pokračuje v každé službě jeho syna.
Ač se o tragédiích nemluví snadno, právě sdílení takových osudů může připomenout, že hasiči nejsou jen uniformy a sirény. Jsou to lidé z masa a kostí, s rodinami, se sny, se smyslem pro povinnost.
Ztráta, která sjednocuje
Takové chvíle, jaká dnes proběhla na stanici Zábřeh, mají hluboký význam. Nejde jen o vzpomínku. Je to chvíle zastavení. Uvědomění si, co všechno za uniformou stojí.
Když se kolegové shromáždili u pietního místa, nešlo jen o vzpomínku na člověka, který zemřel. Šlo i o vyjádření sounáležitosti. O tiché, ale silné „děkujeme“, které zůstává v srdci i po letech.
Odkaz, který trvá
Dvacet let může změnit svět. Ale některé jména zůstávají. Nprap. Jaroslav Klimeš patří mezi ně. Byl jedním z těch, kteří šli do služby s vědomím, že jejich práce může být nebezpečná – a přesto ji vykonával s úctou, pokorou a odhodláním.
Nezůstaly po něm jen statistiky, ale životní příběh, který dál inspiruje. Každý hasič, který dnes obléká uniformu, nese v sobě kousek tohoto odkazu. A každý, kdo si na něj vzpomene, pomáhá udržet při životě památku, která si to zaslouží.
Dnes se jeho jméno znovu rozeznělo. Ne ve vysílačce. Ne v seznamu padlých. Ale ve vzpomínce – živé, silné, lidské. Čest jeho památce.
Autor: Tomáš Šťastný redakce HASIČI.CZ
Zdroj: FB HZS Olomouckého kraje