Hustopeče nad Bečvou – Peklo. Jinak se to popsat nedalo. Horko sálalo tak silně, že ho cítili už při příjezdu. Vyskákali z cisterny a v tu chvíli se ozval první výbuch. Pak další. A další. „Bylo mi jasné, že tohle nebude obyčejný požár. Řekl jsem klukům, že počkáme na posily, že do toho nepůjdeme zbrkle. Každý z nás má rodinu, děti… Nechceme umřít kvůli špatnému rozhodnutí,“ vzpomíná hasič Jan Huňat na jednu z nejhorších nocí svého života.
Byl mezi prvními, kdo se k hořícímu vlaku dostali. S kamerou na zásahovém kabátu natočil záběry, které zachycují chaos, žár a obrovskou sílu plamenů. „Bylo to jako stát před rozžhavenou pecí. Vzduch se tetelil, vagóny explodovaly. Cítil jsem, jak mi srdce buší o žebra. To není strach, to je respekt. Ten oheň si šel pro všechno, co mu stálo v cestě,“ říká hasič.
Boj s časem a ohněm
Jakmile na operační středisko vysílačkou nahlásili situaci, bylo jasné, že jde o mimořádně nebezpečný zásah. První úkol? Zastavit provoz na trati. „Museli jsme zabránit dalším problémům. Stačilo málo a vlak, který by projel, by mohl ohrozit nejen nás, ale i celé okolí,“ popisuje Huňat.
Po příjezdu prvních profesionálních jednotek se okamžitě zapojili do hašení. „Znali jsme to tu. Věděli jsme, že nejlepší přístup bude z cyklostezky. Směřovali jsme tam posily, aby se k plamenům dostali co nejrychleji.“
V tu chvíli nikdo nemyslel na únavu. Vlekli těžké hadice, v horku, kouři a s výbuchy za zády. Kyslík v dýchacích přístrojích ubýval rychle. Každý pohyb vyžadoval maximální soustředění. „Museli jsme dávat pozor na to, kam šlapeme. Všude byly úlomky, rozžhavené kovové trosky, popálené zbytky vagónů. Oheň měl obrovskou sílu, ale my jsme mu museli čelit,“ líčí Huňat.
Po několika hodinách boje se síly vyčerpaly. Potřebovali střídání. „Když jsme skončili, sotva jsme se udrželi na nohou. Ruce se mi třásly, tělo bylo vyčerpané, ale mysl jela na plné obrátky. Přemýšlel jsem, jestli jsme udělali všechno dobře, jestli jsme někoho neohrozili. Ten pocit odpovědnosti nikdy nezmizí.“
Noční můra, kterou nešlo zastavit
Někteří hasiči slouží jako profesionálové v chemickém závodu, ale takový požár nezažili ani oni. „Viděli jsme hořet leccos, ale tohle bylo něco jiného. Chemikálie, tlak, výbuchy… Neměli jsme žádné jistoty, jen tušení, co přijde dál.“
Když konečně přišlo ráno, mohli se na chvíli zastavit. Adrenalin vyprchával, únava přebírala kontrolu. „Seděl jsem na zemi, sundal jsem helmu a jen jsem zíral na to, co po požáru zbylo. Spálené koleje, torza vagónů, černá spáleniště místo stromů. A ten zápach… Ten mám v nose doteď.“
Chladná hlava zachránila životy
Podle Huňata je obrovský respekt na místě. Nejde být hrdinou, jde být profesionálem. „Kluci odvedli neskutečnou práci. Žádná panika, žádná zbrklost. Drželi jsme se plánu a to nás dostalo přes tuhle noční můru.“
Díky modernímu vybavení a pravidelným výcvikům se podařilo hasičům rychle reagovat a zabránit ještě horším škodám. Podpora obce i skvělé vedení zásahu byly klíčové. „Bez toho bychom byli v háji. Každá vteřina rozhodovala. A díky tomu, že jsme byli sehraní, jsme tu všichni celí.“
Vzpomínky, které zůstanou navždy
„Ještě večer po zásahu jsem se třásl,“ přiznává hasič. „Ne ze strachu, ale z toho, co jsme zažili. Když vidíte, jak vám před očima bouchají vagóny plné nebezpečných látek, jak plameny pohlcují všechno kolem, dojde vám, jak moc jste malí proti takovému živlu.“
I když se to nezdá, hasiči nejsou nezničitelní. Jsou to lidé s rodinami, kteří se denně rozhodují mezi vlastním bezpečím a záchranou druhých. „Mám ženu, děti. Nechci, aby jednoho dne někdo klepal na jejich dveře s tím, že už se nevrátím. Proto dělám maximum pro to, abych se domů vždycky vrátil.“
Jan Huňat i jeho kolegové si toho večera sáhli na dno sil. Ale díky nim se podařilo dostat požár pod kontrolu a zabránit dalšímu šíření nebezpečných látek. Bojovali proti ohni tváří v tvář – a zvítězili.