Plukovník Popp zakončil třicet let služby stylově

Na stanici HZS v Olomouci bylo v ten den všechno jinak. Vzduchem voněla směs nostalgie, smíchu a motorového oleje. Po dvoře se rozburácel traktor – ne ledajaký, ale hasičský. A za jeho volantem nikdo jiný než plukovník Ing. Libor Popp. Tak vypadalo rozloučení s mužem, který tři desetiletí formoval tvář krizového řízení v Olomouckém kraji.

Služba, která nekončí jednou směnou

Když se Libor Popp v roce 1990 poprvé oblékl do hasičské uniformy jako drážní hasič, málokdo tehdy tušil, že z mladého technika se jednou stane jeden z nejrespektovanějších krizových manažerů v zemi. V roce 1995 přešel k Hasičskému záchrannému sboru a od té doby začala jeho dlouhá a pestrá cesta službou, kterou lze jen stěží ohraničit počtem směn.

„Byl to člověk, který nikdy neviděl krizovou situaci jako problém, ale jako výzvu,“ říká jeden z jeho kolegů ze stanice. A výzev bylo za ty roky víc než dost.
 

Voda, oheň i pandemie

Povodně, požáry, pandemie. Plukovník Popp nikdy nestál stranou. Právě naopak. Byl u toho, když v roce 1997 katastrofální záplavy ochromily Olomouc a okolí. S vervou, která je mu vlastní, se podílel na likvidaci následků a obnově infrastruktury. Stejnou odhodlanost pak prokázal i při dalších přírodních katastrofách – v roce 2006, 2009 i 2010.

Jeho schopnost přemýšlet několik kroků dopředu se naplno projevila také v roce 2020, kdy celou zemi zasáhla pandemie COVID-19. V roli člena krizového štábu koordinoval nejen záchranné složky, ale i logistiku a komunikaci s dalšími institucemi. „Byl to ten typ lídra, který vás uklidnil už tím, že přišel do místnosti,“ vzpomínají zdravotníci i kolegové z ostatních složek.

A jako by toho nebylo málo – v roce 2022 přišla válka na Ukrajině. Uprchlická krize zasáhla i Olomoucký kraj a Popp znovu stál v první linii. Pomáhal organizovat pomoc, zajišťoval ubytování i humanitární podporu a dokazoval, že hasičem není jen u ohně – ale i tam, kde jde o lidskost.

Zásahy, které se zapíšou do paměti

Není možné vyjmenovat všechny zásahy, jichž se Libor Popp během své kariéry účastnil. Ale některé zůstávají nejen v kronikách, ale i v kolektivní paměti hasičského sboru.

Například rozsáhlý požár cisteren s benzenem v Hustopečích nad Bečvou. „To byla extrémní situace. Riziko výbuchu, toxické látky, nutnost rychlého rozhodování. Popp tam nebyl jen velitelem – byl oporou, na kterou se mohl každý spolehnout,“ líčí situaci jeden ze zasahujících hasičů.

Podobně tomu bylo i při loňských povodních na Jesenicku. Znovu v roli náčelníka krizového štábu HZS Olomouckého kraje, znovu v terénu, znovu naplno. „Byl tam první a odcházel poslední,“ popisují jeho kolegové.

Technika, která slouží lidem

Ale plukovník Popp nezářil jen při zásazích. Byl také velkým inovátorem. Díky jeho snaze a neúnavné práci došlo v posledních letech k zásadní modernizaci výjezdové techniky. Místo zastaralých vozidel nastoupily nové generace hasičských aut, která šetří čas i životy.

„On měl pro techniku cit. Nešlo jen o to koupit něco nového. Šlo o to, aby to dávalo smysl, aby to zapadalo do systému, aby to fungovalo v praxi,“ popisuje jeden z technických pracovníků sboru.

Modernizace se netýkala jen profesionálních jednotek. Popp se velmi aktivně podílel na spolupráci s dobrovolnými sbory (JSDH) – pomáhal obcím získávat dotace, budovat zbrojnice, pořizovat vybavení.

„Nikdy jsme nebyli jen 'ti dobrovolní'. Vždycky jsme byli rovnocenní partneři. A to díky němu,“ říká jeden ze starostů SDH z Přerovska.

Věrný sportu a přítel humoru

Libor Popp byl známý i svým kladným vztahem k fyzické přípravě. Sám aktivně sportoval a nikdy nevynechal příležitost být u toho, když šlo o požární sport. Mnozí si ho pamatují jako jednoho z hlavních tahounů sportovních soutěží.

„On byl ten, kdo v osm ráno přišel v kraťasech a rozcvičoval kolektiv, i když mrzlo,“ směje se jeden z jeho podřízených. „A co víc – byl v tom dobrý. I mladší borci měli co dělat, aby mu stačili.“

Přes všechen respekt, který si vydobyl svou prací, zůstával Libor Popp především „normálním chlapem“. Kolegové si cenili jeho lidského přístupu, smyslu pro humor i schopnosti řešit chyby s nadhledem.

„Byl šéfem, který vás nezlomil, ale zvedl. Když jste něco zkazili, dostali jste šanci to napravit. A to se dnes moc nevidí,“ říká jedna z jeho spolupracovnic.

Konec jedné kapitoly. A začátek nové?

Když se po dvoře stanice v Olomouci rozjel hasičský traktor, za jeho volantem sám plukovník Popp, dalo se v očích přítomných vyčíst dojetí. „Tohle je jeho styl – s humorem, s nadhledem, ale zároveň s hlubokým respektem k uniformě,“ řekl jeden z kolegů.

Po více než třiceti letech se Libor Popp rozloučil se službou, která pro něj byla víc než prací. Ale rozhodně se neloučí s lidmi, kteří si ho váží. A je více než jisté, že jeho zkušenosti a rady budou i nadále žádané.

Děkujeme, pane plukovníku

Na rozloučenou mu kolegové připravili neformální poděkování, v němž se mísil smích i slzy. „Byl jsi nám vzorem, parťákem, šéfem i kamarádem. Díky tobě jsme zvládli i to, co by se jinak nedalo. Děkujeme ti, Libore.“

A na závěr slova, která zazněla během jeho posledního dne ve službě:
„Hasič se nerodí, hasičem se stává. Ale skutečný hasič jím zůstává navždy.“